Povinné ručení a pojmy
S povinným ručením souvisí spoustu odborných termínů. Málokdo se v nich vyzná, a proto není na škodu, když si základní pojmy člověk alespoň přečte, aby se trochu orientoval. Povinné ručení se také jinak nazývá pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Povinné ručení se zakládá u tzv. pojistitele, což bývá pojišťovna. Pojišťovna je subjekt, který na základě povolení ministerstva financí provozuje pojišťovací činnost. Ten, kdo uzavírá s pojišťovnou (pojistitelem) pojistnou smlouvu, je pojistník. Osoba, na kterou se vztahuje pojištění odpovědnosti za škodu, se nazývá pojištěný. Většinou bývá pojistník a pojištěný tatáž osoba, ale není to pravidlo. Po uzavření pojistné smlouvy je pojišťovna povinna vydat pojistníkovi písemné potvrzení o uzavření povinného pojištění vozidla – doklad o pojištění.
Pokud v době, která je vymezena mezi klientem a pojišťovnou, nedojde k pojistné události, kterou by pojistník zavinil, jde tedy o tzv. bezeškodní průběh. Jestliže pojistník dosáhne bezeškodního průběhu, získává slevu z pojistného neboli bonus. Opakem bonusu je malus. Při pojistné události, kterou zavinil pojistník, dojde k navýšení pojistného. Poškozený je osoba, která cizím zaviněním utrpěla škodu provozem vozidla.
Od 1. ledna 2009 nastalo pro řidiče několik změn, a to i v případě povinného ručení. Ten, kdo má přihlášeno do provozu motorové vozidlo a neplatí za ně povinné ručení, bude od ledna 2009 platit pokutu za každý den, kdy je auto nepojištěné. Zároveň je tako povinné vozit s sebou tzv. zelenou kartu, což je nyní jediný platný doklad o pojištění odpovědnosti (povinném ručení).
Nákup pánského strojku
Blížící se narozeniny mého otce mi dělaly vrásky na čele. Co mu mám koupit? Člověk, který nosí na hřbetě téměř 5 křížků, má téměř vše. Když se ho zeptám, co by si přál, tak odpoví, že nic nepotřebuje. Klasika. Když mi bylo deset, tak říkal, že postačí, když nebudu zlobit a o pár let později zase změnil repertoár. Říkal, že jeho největší přání je, abych se dobře učila. Jenže ta léta jsou dávno pryč. Teď tu sedím na židli a hledám inspiraci na internetu. Co by tak taťuldovi udělalo radost? Z myšlenek mě přeruší vibrace mobilu. Á matinka… „Ahoj, mami! Jak se vede?“ – „Ahoj! No, kdybych se neozvala já, tak ty o sobě vůbec nedáš vědět!“ Stará známá písnička. „To víš, není čas, a když je tak rozhodně nemyslím na svou starou matku,“ uchichtnu se. „Jaká stará? No dovol?! Hele už máš vymyšlený dárek pro tátu?“ – „No nemám, zrovna nad tím přemýšlím.“ – „Tak mu kup holicí strojek. Ten starý už mu dosluhuje a na žiletky nikdy moc nebyl.“ – „Skvělý! Díky!“
Zadám do hledáčku pánský holicí strojek a v tu ránu se na stránce objeví mnoho odkazů, až mi jde hlava kolem. Zběžně pročítám funkce. Každý má něco do sebe. No, ale raději bych si ho chtěla prohlédnout na vlastní oči. Vypnu počítač, obléknu se a zajdu do nejbližší prodejny elektra.
Postávám u pultu a přede mnou si jedna zákaznice neustále něco vymýšlí. Její parfém mi není po chuti. Zalechtá mě v nose. „Přejete si?“ osloví mě milá prodavačka. „Ano pánský…hepčííí! holicí strojek,“ dostanu ze sebe. Paní odejde a z nějakých regálů vyjme několik kousků a položí je na pult. Bere jeden po druhýma ke každému vede komentář. Nevzmůžu se na slovo. Ta barva… Pochybuju, že by se otec holil růžovým strojkem. Nebo světlounce modrým… Fascinovaně na to zírám a představuji si, jak stojí táta v koupelně před zrcadlem v trenkách a jezdí po obličeji růžovým slaďoušem. K smíchu! „Jiné barvy nemáte?“ optám se. „Bohužel. Ale tyto barvy jsou nyní vážně moderní!“ Nevěřícně se na ní podívám. Pak mi to dojde. „Paní, toto jsou pánské holicí strojky nebo dámské?“ – „Jistěže dámské!“ – „Tak to jo… Tak bych se raději podívala na ty pánské,“ vzmůžu se jen.
Pátek třináctého
Pověry doprovází lidské bytosti už hodně dlouhou dobu. Někdo věří ve smůlu, když mu přeběhne černá kočka přes cestu, jiný se drží knoflíku, potká-li kominíka. I číslice 13 má něco do sebe. Pro někoho je to šťastné číslo. Avšak v souvislosti s pátkem bývá spojována s tragédií. I já jsem tomu věřila. Ve škole jsem totiž pokaždé schytala špatnou známku. I když školní léta jsou v nedohlednu, pocit strachu mě neopouští ani teď.
Sedím shrbeně u stolu a snažím se namazat rohlík. Působím jak špatně namazaný stroj. Bodejť, po ránu energií neoplývám. Ještě, že je pátek. Zašvidrám do kalendáře, jestli náhodou někdo ze známých nemá svátek a ztuhnu. Proboha! Dnes je třináctého! To zas bude… Nasnídám se, obléknu a mrknu na troubu, kde se nachází displej s hodinami. A sakra! Zapomněla jsem, že k ránu vypadl proud, takže hodiny nejsou nastavené. Nástěnné hodiny už dobrý týden nefungují, jaksi nikdo nebyl schopen koupit tužkové baterie. Moment! Na mobilu zjistím čas. Jenže, ten malý prevít není k nalezení. Uvědomuji si, že jsem jej házela do kabely, ale tam je takový binec… No, snad stíhám. Obuji se, zamknu a letím na nádraží. Bohužel. Motoráček se mi jen mihne před očima a s občasným zvukovým signálem mizí v dáli. V mysli mi utkví jen sprostá slova. Otočím se na patě a jdu domů. Holt budu muset jet autem.
Soustředím se na jízdu a doufám, že mě dnes už nic hrozného nepotká. Však už jsem si to vybrala! Usměv, který se mi rozlije po obličeji, zmrzne do nepříjemní grimasy. Policajti. Po ránu jezdí málo aut, je jasné, že mě vezmou. Mladík v uniformě zamává plácačkou a pokyne, abych zajela ke kraji. Stáhnu okénku a vyslechnu si typickou frázi: „Dobrý den, dopravní kontrola, váš řidičský průkaz, technický průkaz a povinné ručení.“ Nevzmůžu se ani na slovo. Pouze se začnu hrabat v peněžence. Techničák a řidičák mám, ale povinné ručení? Na to jsem ani nevzdechla! Třeba bude někde v autě. Otevřu přihrádku u spolujezdce a tam najdu štůsek papírků. Teď jen, který je ten pravý. Mé počínání přeruší hlas: „Máte doklad o povinném ručení?“ – „Ano, samozřejmě, moment,“ blekotám. Vůbec netuším, co má hledat. A jak ten zatracený doklad vypadá! Ke všemu se mi klepou ruce, jak nějakému feťákovi. „Poradím vám,“ řekne mi sympatičtější postarší policista,“hledejte zelený papírek. To je takzvaná zelená karta, víte? To je od ledna 2009 jediný doklad jediný platný doklad o pojištění odpovědnosti. Ale to vy jistě víte, že? Jako účastnice silničního provozu…,“ usměje se šibalsky. „Aano,“ zakoktám se a už ten zelený cár držím v ruce. Byl hned navrchu! S nervózním úsměvem mu požadovaný doklad předám. „V pořádku, můžete pokračovat v jízdě!“ Ó jak osvobozující slova! Mé rozpoložení zajistí to, že z místa vyjíždím jak koza skákavá. Raději se nekoukám do zpětného zrcátka, co na můj rozjezd říkají muži zákona. Uháním do práce, kde doufám, bude už konečně klid!
